Mozek dítěte: Programování budoucnosti už v prvních šesti letech života

Úvod: Proč je dětský mozek tak zásadový?

Dospělý člověk má často pocit, že se formuje zkušenostmi, které zažívá jako vědomá bytost – v práci, ve vztazích, v dospělém životě. Jenže podle nejnovějších poznatků z neurovědy a epigenetiky se velká část toho, kým jsme, odehrála dávno před tím, než jsme si vůbec uvědomili, že nějaké „já“ máme.

Výzkumy ukazují, že právě první roky života – zejména od narození do šesti let – jsou pro formování osobnosti naprosto klíčové. Dítě se v tomto období nenaučí jen chodit, mluvit a jíst. Naučí se především, jak funguje svět. A to způsobem, který se zapíše hluboko do jeho podvědomí – jako program, podle kterého pak celý život běží.

1. Jak se vyvíjí mozek dítěte

Dítě se narodí s téměř kompletní sadou neuronů, ale bez vytvořených propojení mezi nimi. Spojení mezi neurony – tzv. synapse – se začínají vytvářet intenzivně především v prvním roce života, a to v reakci na podněty z okolí.

Vývoj v kostce:

• 0–1 rok – intenzivní růst dendritů a synapsí. Dítě potřebuje co nejvíce podnětů a kontaktu.

• 1–3 roky – mozek explozivně tvoří nová spojení, podněty z prostředí mají obrovskou váhu.

• 3–10 let – tvorba synapsí zpomaluje, některá nepoužívaná spojení zanikají.

• Puberta – mozek zjednodušuje síť – ponechává to, co se osvědčilo, ostatní ruší.

Z toho vyplývá, že dětství není příprava na život. Dětství je život. Je to rozhodující fáze, ve které se buduje základ celé osobnosti.

2. Mozek v režimu nahrávání – podvědomí vs. vědomí

Bruce Lipton ve své knize Biologie víry popisuje, že dítě do věku přibližně šesti let funguje převážně v mozkových vlnách typu theta. Jde o stav, který je u dospělých srovnatelný s hypnózou nebo hlubokou meditací.

To znamená, že dítě nekriticky přijímá realitu kolem sebe jako pravdivou. Neanalyzuje. Nenabízí odpor. Prostě nahrává – gesta, slova, tón hlasu, napětí v místnosti, chování rodičů. To vše se zapisuje hluboko do podvědomí.

Podle Liptona tvoří podvědomé programy až 95 % našeho každodenního fungování. To znamená, že většinu toho, co v životě děláme, říkáme nebo jak reagujeme, ovlivňuje právě to, co jsme v dětství „nasáli“.

3. Senzitivní a kritická období

Neurologové rozlišují tzv. senzitivní a kritická období.

• Senzitivní období – např. pro učení jazyka nebo hudby. Pokud se dítě s těmito podněty setká, má obrovský potenciál se učit. Později to jde také, ale výrazně pomaleji.

• Kritická období – pokud v dané době nedojde k podnětu (např. zrakový vjem), schopnost se nemusí vůbec vyvinout.

Tyto fáze nejsou návratné – proto je tak zásadní co všechno dítě zažívá a cítí právě v prvních letech života.

4. Stres ničí potenciál

Podle knihy Bruce Liptona může nepřátelské či napjaté prostředí aktivovat u dítěte chronický stres, který spouští vylučování hormonů jako je kortizol. Tyto hormony snižují schopnost mozku učit se, zpracovávat emoce i zapamatovávat si.

Dlouhodobý stres v raném věku tedy může mít za následek:

• snížené kognitivní schopnosti

• problémy s chováním

• emoční dysregulaci

• poruchy soustředění

A nejde jen o fyzické násilí – stačí časté napětí, křik, odmítání, nedostatek kontaktu nebo přetížení dítěte.

5. Rodiče jako zrcadla reality

Dítě si nevytváří názory. Dítě si ukládá vzory. A to hlavně podle toho, co vidí a cítí. Ne co slyší.

„Dítě nás neposlouchá. Dítě nás pozoruje.“

Chceme-li tedy, aby z dětí vyrostli sebevědomí, empatičtí, láskyplní a vnitřně svobodní lidé, musíme těmito vlastnostmi sami být. Žádná knížka, hračka ani výchovná metoda nenahradí to, kým jsme my sami.

6. Co z toho plyne? Praktické závěry

• Nejlepší investicí pro dítě je vědomý rodič.

• Podporujme volnou hru, fyzický kontakt, klidné prostředí a emoční bezpečí.

• Vyvarujme se trestání, posměchu, srovnávání nebo manipulace.

• Pamatujme, že nejde o to být „dokonalý“. Stačí být vědomý a opravdový.

Závěr

Každé dítě přichází na svět s obrovským potenciálem. Je jako semínko, které má v sobě zakódovaný růst. Ale to, co z něj vyroste, nezáleží jen na semínku. Záleží hlavně na prostředí, do kterého dopadne. A právě v prvních letech života vytváříme tohle prostředí my – rodiče, pečovatelé, učitelé.

Možná se to zdá jako zodpovědnost. Ale je to hlavně dar. Máme šanci být u zrodu lidské bytosti, která bude jednou měnit svět. Tak začněme tím, že nejdřív změníme sebe.